Tajemství v řádcích
Docela osamoceně, avšak v mysli akčně, žila nedaleko domova mnoha okřídlených bytostí, jedna neokřídlená dívka. Tato dívka si přesto nesla na zádech tajemství.
I přes poměrně hodně známých, přátel, jimž by se mohla svěřit s tajnějšími myšlenkami, příliš mnoho neměla. Mezi její nejcennější přátele patřili také ti, kteří kráčeli bohatí na zkušenosti nejen s duševními patáliemi. Oni pro ni měli nevyčíslitelnou hodnotu, přesto leckteré záležitosti ani jim nepůjčila.
Kromě nich. Koho? A tím dorážíme k jejímu tajemství - hlasům, které na míle daleko slyšela, když tancovala, zpívala, četla, psala, jedla, chodila, ležela, pracovala. Slyšela tyto tajuplné postavy, snad hmotné, a přece neskutečné, ze všech zvuků (větru i vlaku), které byly přetransformovány do reálně znějící řeči v jazyce českém.
Tyto, pro ni zatím nevysvětlitelné důvody braly ji do svých paží a nepustily ven, vytvořily z ní snad až leckdy zasněnou osobu. Výjimkou byly některé příležitosti a osoby, jež ji do reálného života vracely.
Jednou z těchto příležitostí byla hrdlička. Ta sedávala na stromě, poblíž jejího domova, a přetvářela všední trápení v magické chvíle. Byla její osobní poradkyní, přítelkyní a také posměváčkem. Smysl pro humor měla ta okřídlená paní nadpozemsky výborný. Snad byla to nějaká paní, jež si náš jazyk oblíbila? Dívka si povzdychla a zadívala se na obvykle listy obarvený strom, nyní více hnědý, než že by měl barvu trávy. Nyní zde ptačí paní chyběla, možná mohla by dívce v této nepříliš obvyklé situaci poradit…
Plynul týden za týdnem, měsíc za měsícem, rok měl s rokem dostavení. Sešly se zde, v tomto tajuplném kraji, snad ze strachu o tuto ptačí paní? Vždyť ona tajemství té dívce prozradila, že bytosti ptačí říše bytostem lidským zcela rozumějí. I když, zde napadá mne fakt, že často jejich mluvě raději nerozumějí, aby nelekly se, či z tohoto důvodu raději ze zelených ovětvených mužů na zemi nedopadly. Mnoho z nich proto raději ve výšce snad až k oblakům, k těm buclatým bělovousým stařešinům, létají. Tito stařešinové spokojeně nad horami podřimují. Mnohdy však slyší i oni lidské burácení a hromy, proto, pokud možno, rychle do dáli prchají a v tu chvíli naše půda i nechápavě postávající člověkem nakreslená stavení vodní peřinou pokryta jsou.
Dívka měla proto nějaké ty starosti, občas tiše, a občas kvůli tomu kouzlila z jednotlivých písmenek a slov. Netrpělivé řádky zaplňovaly pobledlé listy. Kéž smysl z nich otevřel by konečně své oči. On ale byl spíše nemluvný. Snad knihu, připomínající časem zaprášenou krabici, plnou popsaných tenkých stránek a neustále připravenou k četbě, jednou sepíše. Ze všech těch objemných záležitostí tancovaly její prsty po černí ušpiněných klávesách nebo svíraly barvící tužku a psaly – o duši lidské i o dosud neobjevených tajemstvích přírody. Nyní dívka tužku odložila na později ve věži znějící hodinu. V tu chvíli dosedla na větev důvtipná paní.