Vrásky příběhů
Letí šál pozpátku na vlnách smutných motýlů.
Kdyby šlo tak rozsvítit komnatu i bez klíče,
ten odnesl si horal plačící pro svět z minulosti.
Vždyť ani zamotaný klíč, pro mihotavé noty lesa,
starostí oči nezamhouřil léta.
Však v důvěře v jemnost vichřice, ve hřejivou duši plískanic,
v návrat chladivého šálu za útulností svíčky světa,
kdo kráčí v kraji barvy tvých třpytivých očí?
Za zpěvu zvířat, šepotu ptáků, chápajících lidskou řeč, ač tajně,
za tichosti neskromného polibku dávného strachu a budoucí radosti,
spěchajících bez mincí, bez nároků na uznání,
jen pro dobu těšení se na tvoji paletu úsměvů.
Vyprávělo mi ptačí děvče o těchto časech budoucích,
četlo mi také o příbězích stromů z dob minulých.
Za toho šepotu kreslím gesta příběhů do skicáku,
vybarvuji je opatrně, aby jeho tvář nestyděla se a usmál se jen zlehka,
jako když tancují vrásky na kmenu lidského rodokmenu.