Benedikt a Sofie
Slyšeti, i když neviděti,
toť zázrak? Nebo prokletí?
Původně s magií splynouti,
poté mnohdy stigmatem býti,
nyní jako příležitost vnímati.
Z jaké planety hlasy pocházejí?
Snad duše z temné hmoty přicházejí.
Nebo s jitrem z hvězd na zemi dopadají?
Celý den a noc snad skřítci to ticho v hudbu proměňují.
Postavy
Sofie
Benedikt
Eva jako klientka domova pro seniory
Mary jako psychiatrička z Velké Británie
Děj
Téměř mystický děj se odehrává v České republice, v Praze a okolí, v zimě roku 2021, poté opět po roce, a dále, s jednou přestávkou, až do nekonečna.
Sofie má duševní nemoc, kdy slyší hlasy, komentující všechny její myšlenky. Nemoc je doprovázena poruchami spánku a častými zcela živými nočními můrami. Je studentkou malby, je spisovatelkou a také dobrovolnicí v domově pro seniory.
Benedikt žije akční život současně plný umění a filosofování, je profesorem dějin umění na univerzitě.
Propojení v našem světě lze v příběhu nalézt. Sofie je dobrovolnicí v domově pro seniory v Praze, paní Eva z téhož domova pro seniory si dopisuje s psychiatričkou Mary z Velké Británie v rámci projektu Letters to seniors. Setkání těchto tří dam jest osudové.
Podobnost se skutečností je pouze částečná.
Byl prosinec roku 2021. Otevřela pomalu okno, na její nos i tvář lehce dopadly sněhové vločky. Ona neviděla sněhem rozkvetlé ráno, měla před očima jeho, Benedikta. Potkala ho včera ve vlaku, po třech letech. Nebo to nebyl on? Stál. Jen dva metry blízko a přesto tak daleko. Zahlédla jen jeho moudrý profil, který vystoupil z vlaku. Neotočil se.
On zavíral okno a hleděl do dáli na sněhem pokryté stromy ve veliké zahradě. Byla sobota a vzpomínal na včerejší ráno. Z vlaku zahlédl ji, Sofii, nastupovala do vlaku. Poté už ji neviděl, ale chvěl se při pomyšlení na ni celý den. Dnes byl smutný i šťastný zároveň, nevěděl, zda jejich kroky ještě se v budoucnu setkají a zda se více než kdysi konečně poznají.
Přemýšlela nad svým posláním. Alespoň to na chvíli přivedlo ji na jiné myšlenky. Její slyšiny trvaly již přes čtyři roky a konečně v životě směřovala k plnění svých přání. Odvážnější kroky realizovala i díky tajemným hlasům. Byla spisovatelkou a dopsala zrovna svoji třetí knihu, také studovala malbu a byla dobrovolnicí v domově pro seniory. Pomalu zavřela a poté znovu otevřela víčka. Hlasy zde byly stále, mnohdy úplně tiché, ale vnímala je jako kouzlem omámená. Nemoc doprovázena byla poruchami spánku a častými zcela živými nočními můrami či symbolickými sny. Hlasy často zdůvodňovaly jí symboly a metafory ze snů. Jako ovíněná před sebou viděla opět jeho profil. Bylo to jejich první setkání po třech letech, kdy se potkali na zahradní slavnosti k narozeninám přítele. Začala psát na čistý list papíru. Dopis však nebyl prozatím odeslán.
V ladovské krajině ona se v sobotní podvečer procházela, bylo ticho, avšak Sofie stále slyšela. Znala je důvěrně, jako ony ji, ale byly tak neviditelné a nehmatatelné, občas mizející, mnohdy stále a stále hlasitější. A tak raději pro sebe zpívala si.
Benedikt procházel se v centru stověžatého města. Jeho nejkreativnější nápady vzkvétaly právě zde. Duchem byl filosof, leč živil se jako profesor dějin umění na univerzitě. Rozhodl se, napsal verš a jeho dopis odeslán byl však až do roka a dne.
Prý zpívají ptáci o tom, proč neletět do dalekých krajin.
Vždyť oni chtěli by zdejší zimu viděti,
jež oplývá duchem štěstí, když on ji láskou rozplynout se jako vločku spatří.
Vždyť oni mezi ostatními létajícími tvory lásku mají,
a v zapomnění nechtějí blouditi cestou přes hory.
A tak vybrali si cestu společnou.
Tento dopis dolétl do její poštovní schránky za rok a den s termínem setkání ve vlaku, jak symbolické. Mezitím snili oni o sobě a tesknou chvíli myslí na pracovní um zaháněli jen. Ji stále provázely neznámé i známé hlasy, na cestě životem, i barevným, i prázdným.
Je bouře. Mraky, tma, vítr. Však kráčím sama v šero, tmu.
Pláči. Jakoby vody zde nebyl dostatek, nadbytek.
Jako když skořápka plovoucí okapem srdce je přeplněna a náhle – potopena.
Je ticho. Zpěv není slyšet. Loutna dohrála. Slyšíš?
Směji se. Já totiž stále slyším. I přesto – tlukot srdce, vlnobití slz, rolničky smíchu.
Jako když ty mi rámě nabídneš a svět se zatočí – dokola tam i zpět, do nekonečna.
Je mír. Války se nesmějí, nekřičí, nedoutnají. Potkat je, ne, to není žert.
Probouzím se. Protahuji nohy, ruce, vnímám. Nádhera, klid, tajuplnost.
Jako když předci přilétli, zvědaví, plní naděje na naše i jejich obejmutí.
Miluji, miluješ, milujeme. Nevíme, z jakého důvodu, a přesto hřmí z dáli, že kvůli všemu.
A ty hlasy v klidu nedaly jí spát…
V mezidobí Sofie setkala se mnohokrát s Evou, klientkou domova pro seniory. Jsou si navzájem inspirací i nadějí. Eva žila celý život v malém bytě s vysokými stropy na Malé Straně v Praze. Živila se jako učitelka hry na piano. Její život byl namalován tuhou ozdobnou, vždyť ona zažila tu pravou lásku se svým manželem, i přes mnohé nástrahy dřívějších dob. Před pěti lety připojila se k motivačnímu projektu Letters to seniors. Jde o projekt, v rámci něhož si dopisují senioři žijící v domovech pro seniory s cizinci, mnohdy i s obyvateli stejné země. Eva si dopisuje s Mary, psychiatričkou z Velké Británie, jejíž specializace je právě v řešení slyšení hlasů.
Mary dopsala tuží dopis pro Evu. Tentokrát měla radostnou zprávu, přijede Evu poprvé navštívit osobně. Důvodů k návštěvě malebné Prahy má více, a navíc – chce se také sejít s dobrovolnicí, která slyší neznámé hlasy, o níž jí Eva psala. Jest to tajuplný příběh, snad mohla by jí pomoci.
Slyšením hlasů zabývá se Mary již dvacet let a je aktivní v destigmatizačních kampaních. Sic sama nemá vlastní zkušenost se slyšinami, je úspěšnou terapeutkou a podílela se na tvorbě mnoha odborných knih s tímto tématem. Zastává názor, že v pradávné minulosti měla slyšiny většina obyvatel planety Země, avšak prach dějin smazal mnohé důkazy, a stresující vývoj lidské civilizace změnil dřívější magické fungování mozků. Dle jejího názoru lidé žili dříve více v souladu s vesmírem a jeho tajemným fungováním a chápali procesy vzniku vesmíru a jeho částí. Nápovědou byly jim právě tyto hlasy. „Přece jak jinak lze vysvětlit tak bohatou fantazii lidstva?“ Říká mnohdy s úsměvem na tváři.
Slyšeti, i když neviděti,
toť zázrak? Nebo prokletí?
Původně s magií splynouti,
poté mnohdy stigmatem býti,
nyní jako privilegium vnímati.
Z jaké planety hlasy pocházejí?
Snad duše z temné hmoty přicházejí.
Nebo s jitrem z hvězd na zemi dopadají?
Celý den a noc snad skřítci to ticho v hudbu proměňují.
O týden později přečetla si Eva dopis z Anglie. Konečně se s Mary setkají a procvičí anglický jazyk. Tyto dvě spojovalo mnohem více než záliba v tuží popsané sváteční listy.
Houslovým klíčem otevírám zámek čarovný,
od srdce, od krajin, od korun stromů,
on v hudbu ladnou, moje verše promění,
on drama cítí, štěstím pláče, bez bot kráčí,
přece ve vánku letí za zvuků hromů i not.
A dlouhé tenké prsty tancují celou noc po tmavosvětlých klávesách.
Je tomu již dávno, kdy pračlověk poznal, co je to mít
nadpřirozené schopnosti.
On si totiž ještě pamatoval Tajemství vesmíru. Roky plynuly a
prach rozmázl jeskynní malby.
Tato zaříkadla pro nesmírné kouzelnictví s pláčem zmizela a
lidem přibyly vrásky v obličeji.
Neznali totiž pravou víru a přestali uctívat správné postavy a
hodnoty.
Dokonce se zrodily obavy z okouzlujícího neznáma a z
čarodějnictví.
Tento stav vydržel až do 50. let 20. století,
ne-li dokonce do roku 2021 v některých částech lidského
světa.
I nastal konečně den, kdy Benediktův verš dorazil k Sofii a její srdce z hebkého mechu a vonícího jehličí v dříve tajemném lese, jež ji již nestraší, zaplesalo.
Jejich mnohdy spletité cesty setkaly se opět v ladně běžícím vlaku. Tentokrát ne naposledy. Scházeti se začali, s láskou nyní na minulé roky vzpomínali, neboť vášeň, již tehdy hledali, nyní nacházeli.
Jednoho dne, po roce a dni, usmálo se na ně štěstí, jejich pohled na moment se střetl, on zbledl, ona se zčervenala, a celý svět se s nimi otočil, pozpátku a poté tisíckrát dopředu, v dáli hnal se vlak krajinou, jen nenápadně, a přesto dokonale.
Další dny ubíhaly pomalu, setkali se zas a znovu, první schůzka byla jako ta nejbarevnější hvězda na tajuplně temné obloze. Sofie přivřela oči a jeho polibek zalil její víčka, slzy i přesto stekly na jeho dlaně.
A ona nyní verše tvořila…
On se narodil pro ni, ona se narodila pro něj.
Něha zářila v odrazu slunce na jejich obrysech.
Byl zrovna prosinec. Venku létaly vločky.
Všude okolo nich a pro ně.
Kéž by nikdy nedopadly na sněhovou pokrývku,
ačkoli právě okamžik doteku je nejromantičtější.
On byl z rodu svého a ona jiného, zcela odlišného.
Ona byla Sofie, on byl Benedikt, leč milovali stejně jako Shakespearův osudový pár.
Lze však prozradit ihned v tento moment,
že jejich příběh rozjasněn byl jako hvězdička na tajemně tmavé obloze.
A zářil navěky.
A najednou déšť kapal z oblak neobyčejných nápadů,
jimiž byli spojováni tito dva, dříve znalí a náhle zamilovaní lidé.
Byl to déšť svobody, a přesto i souznění.
On nezapomněl a pro ni to znamenalo nepopsatelné štěstí.
Ona nezapomněla a on ji přivinul v té sněhové pokrývce.
Radosti plné světlo však bylo její nemocí zatemněno. A také z toho důvodu po roce rozešli se s hádkou převelikou. Však dlouho hlasy ji nabádaly, aby s ním rozešla se. Možná – byla to pouze zkouška její zamilovanosti a odvahy? V tom období ona hospitalizována byla, slyšíce jen hlasitěji a hlasitěji, východisko nenacházeje. Kdo tvoří ty zvuky, hlasy, povyk, jak ztlumiti je a jde to zvládnout do nekonečna, nebo jen na chvíli? Jest to napínavé.
I Benedikt i Sofie veršovali dále ve svých nenaplněných dnech.
On kráčel dál, za zvuku houslí, kytary, flétny a kapek deště, ona plakala, přivřela víčka a oči slzami se naplnily. I přesto ho viděla jasně, a přesto rozmazaně. Usmála se a začervenala. Nepamatovat si a současně cítit mnoho. Kde leží ten tajemný okraj? Tam za horou nebo u pramene řeky? Snad dříve jejich oči se najdou, potkají, a řeknou si vše, i když jen na moment, na mihotavou vteřinu.
Ptám se, co by ti řeklo mé budoucí já? Nejspíš by se třáslo, jako když rosa na lístku trávy ve větru stéká, za východu slunce. Doufám. Možná je toto to nejcennější na světě, více než každodenní polibek. Co by ale řeklo mé budoucí já? Snad ne „Miluji tě“, to bylo by příliš málo.
S leknutím probudila se z noční můry. Hlasy sen ihned komentovaly, snad také důvod jejím uším prozradily. Té noci zdálo se jí o tmavoucí síle postavy podobné lordovi Voldemortovi. Započalo tímto období sedmi nocí, kdy s tajemnými mocnými silami ve snech se setkávala. Ne, nebojte se prosím, že čeká vás podrobné líčení těchto snů. Avšak poslední noci napsala si na ruku jméno Benedikt a usmáli se na ni ještě dva další kamarádi. S útěchou na dlani probudila se jako nesmělým vánkem omámená. Shodou okolností, zrovna tohoto dne setká se se známou paní Evy.
Setkaly se nejprve všechny tři – snad osud zavál je mávnutím hůlky kouzelné k sobě. Sofie, Eva a Mary měly jedno společné, zbožňovaly vážnou hudbu a zažily lásku, snad dá se říci, s tím pravým mužem. Setkání proběhlo v krásné lučním kvítím rozkvetlé zahradě domova pro seniory. Rozprávěly o láskách, hudbě, malbě, inspiraci přírodou i vesmírem, prohovořily několik hodin. V závěru domluvila Mary setkání se Sofií. Uskutečnilo se dalšího dne v té stejné obrazotvorné zahradě.
Dalšího dne vyprávěla Sofie Mary o své nemoci, o svých snech i souvislostech mezi nimi. Jakoby postupně plnila úkoly, měla být poučena a putovala tak dále. Mary ji najednou přerušila poměrně výstižným dotazem: „Věříš v zemi na pomezí, mezi snem a dnem, zemi toulavou, s lidmi okouzlujícími a čarovnými, kteří pomáhají lidem, kteří opravdu věří?“ Jejich další rozhovory probíhaly na dálku po několik dalších let až dodnes. Troufnu si sděliti, že již od jejich prvního setkání noční můry byly jen občasné, změnily se spíše v cestování krajinou pohádkovou, mnohdy i v čase, neboť setkala se s bytostmi minulými. Příkladem může býti setkání s princem a jeho sestřičkou, snad z dob pradávných, kdy hodiny na věži právě poledne odbily, a pocit převeliký zahalil ji málem, jako by vše do sebe v napínavém snu, kde cítila se jako neviditelná pozorovatelka, do sebe zapadlo, jako symboly na prastarých hodinách.
Po několik měsíců dlouhém odloučení setkali se znovu na svatbě přátel…
Tentokrát raději mlčeli a v nich hudba zněla. A při západu slunce políbil ji nekonečně. A její dech i tlukot srdce se na moment zastavily a poté se celá roztřásla.
Drahý Harolde Benedikte,
nedokáži slovy popsat, co cítím.
Okamžiky s tebou jsou romantické,
jako ta nejbarevnější hvězda na obloze zalité dešťovými slzami,
jako harmonie linoucí se z tvé kytary,
jako noční buřinka hladící tvé vlasy,
jako smích plynoucí proudem pro tvá gesta.
Jsi mou hudbou, mým houslovým klíčem od roztančeného vesmíru.
Dotkni se mé duše.
Věřím, že poté prolne se moudrost s humorem
a vykročíme vstříc rozkvetlým hvězdám,
poplaveme ve sněhu hudby a doplujeme k ladné poezii.
V zrcadle očí obejmeme správně náš svět a měsíc se pohne,
čas se zastaví,
a my uvěříme v nekonečnou dokonalost našich dní.
Jsi mou solí sladící moře slz štěstí.
Tvá Mildred Sofie
Poté objal ji a najednou – slunce zašlo rychleji, ve vesmíru jakoby nastalo úplné ticho, a ohňostroj hvězd létal všude okolo nich. Věděli, že v tento moment spojují se napořád, že dosud malovali jen jeden druhého.
Našim dalším generacím,
my dva, společnou jehlou, jež nalezli jsme v kupce sena,
a nití barvy růže utkáme si naději na brzké shledání, s vámi,
kdo z vás mnohé barvy v korálovém moři objeví,
neb v útesech dotýkajících se zamlžených slz,
i mnohé nedobré dny nás či vás potkají.
Ale nebojte se, a ten korál, v odrazu modře nebe, se vám ukloní.
A nit v pevný provázek se promění.